Jak všechno pokračuje

Fuha, koukám, jak dlouho jsem se neozvala. Nicméně nic až tak zajímavého se stejně neudálo, jen proběhlo pár skypů s rodinama a další rodiny si mě přidaly do svého profilu. Nikdo se mi ale zatím nelíbil natolik, abych si řekla, že k nim fakt chci a hodně by mě mrzelo, kdyby si nakonec vybrali někoho jiného. Upřímně? Je to opravdu unavující, pořád hledat rodinu, když si vás někdo přidá, tak čekat odkud jsou, číst si jejich esej pro Au Pair a myslet si u toho bůhví jací nejsou. Horší je to o ten fakt, že rodiny vidí nás, my rodiny do doby, než si nás přidají, nevidíme. Tím pádem nezbývá nic jiného jak čekat. Pak se zamilujete do eseje a na skypu NIC, žádná chemie, žádné dobré pocity. Konečně začínám chápat, proč některé holky skypují již s třicátou rodinou a stále nic. Nejdřív jsem si myslela, že jsou opravdu divné a vybíravé, ale opak je pravdou. Konec konců, je to rok, rok daleko v zahraničí, nový život. A myslím, že nikdo, kdo tam jede, tam nejede jen tak přežívat, ale chce si to tam pořádně užít. A v tom hraje hlavní i roli to, s kým svůj nový život budete sdílet. Tímto obdivuju ty, kteří si sedli hned s první rodinou a byla to pro ně tedy otázka dnů. Je to hold o štěstí, někdo tu svou "pravou" rodinu najde během týdne, někdo jiný si musí počkat déle. Ale myslím si, že se čekání vyplatí. Samozřejmě, říkám si, že už to bude jen horší a tak dále, bojím se, abych nepřebrala. Zároveň si ale myslím, že až na mě TA rodina narazí, že to ucítíme obě strany. :)


Prvně se vyjádřím k tomu, co jsem psala v předešlém článku. Konkrétně k posledním dvoum rodinám, se kterýma mě v době psaní článku skype teprve čekal.

S rodinou z Bellevue jsem skypovala něco kolem 6 hodin ráno našeho času. Rozlepila jsem oči, zopakovala si pár naučených anglických frází a přihlásila se na skype. Čekala jsem až zavolají a zavolali přesně včas. Na mé straně nebyl ani žádný čas na nervozitu, protože jsem pořád napůl spala. Prvně jsem se jim teda omluvila, že je ráno, že jsem spala, tak možná budu pomalejší. Vzali to v pohodě, prej bez problémů, že když nebudu rozumět, zopakují mi to. Začali jsme si tedy povídat, já jsem mluvila o svých zkušenostech, o sobě... Oni mluvili o dětech, místě kde žijou, co od Au Pair očekávají. HD mi také pochválil angličtinu, takže jsem byla pyšná, samozřejmě. I kdyby to říkali každému, tak koho by to nepotěšilo. Nakonec jsem se zeptala na to, jak je to u nich s volným časem. Je totiž dáno, že jeden víkend v měsíci musí být celý volný, jinak den a půl volna týdně. HM se zarazila a řekla mi, že to teď ještě neví, že pokud si dobře pamatuje to, co jim říkali v agentuře, tak je to jeden volný víkend za měsíc, což by určitě bylo. No, co říct, myslím, že by měli alespoň přibližně vědět jak to bude, aby mohli nastínit situaci... Ale co už.
Mluvili jsme něco kolem dvaceti minut. Po ukončení hovoru jsem jen seděla a přemýšlela... A říkala jsem si, jestli nejsem divná, že prostě NIC necítím. Říkala jsem si, že kdyby si vybrali někoho jiného, tak mi je to jedno. Nebyl to vyloženě odpor, ale... Nevím jak ten pocit popsat. Nicméně to bylo vzájemné, rodina mi napsala za dva dny, že si vybrali jinou kandidátku. Svým způsobem se mi ulevilo, protože nechci pak vypadat hloupě v agentuře, kdybych odmítala jen já. A už vůbec nestojím o nějaké nepříjemné hovory, proč jsem rodinu odmítla. Hlavně, že se všude píše, že si máme na tu pravou rodinu počkat, je jedno jak dlouho. No, realita je jiná, co vím z příspěvků ostatních... :)

San Diego bylo divné od začátku. Nejdříve hrozně rychlá komunikace a všechno, po tom, co se mě ptali, kdy bych mohla s nima mít skype (navrhli mi termíny), jsem jim odepsala kdy by to šlo. Jednalo se o víkend. No... a od té doby z jejich strany komunikace žádná. Říkala jsem si, že jim do toho něco vlezlo, něco se stalo, prostě cokoliv. Po víkendu jsem jim tedy napsala, jestli je všechno v pořádku. Opět žádná odezva, ale v profilu jsem je stále měla. No nic, napsala jsem jim znovu, jestli jim můj email přišel a pokud si vybrali někoho jiného, že to chápu, ale jestli by si mě tedy mohli odebrat z profilu. Na tenhle email mi konečně HM odepsala, že zájem mají, ale že si mě odeberou, aby mě zbytečně neblokovali. Ale že by si se mou moc ráda dohodla skype. Konečně jsme se na něm tedy dohodli (opět se mělo jednat o víkend) a já čekala, jestli to tentokrát dodrží. A hle... Skype proběhl. S HM jsme se pozdravily a začaly si povídat. Vypadala hrozně mile, o tom žádná, ale pak to začalo... Dle mě naprosto nesmyslné věci. Mluvila jsem s ní hlavně o malým, co rád dělá, co má rád a tak dále. Říkala mi, že spí dvakrát přes den, ale neusne jinak, než že ho někdo drží a spí s ním. No dobře, každej má něco... Ale pak se to začalo valit jako lavina, doslova. Nevěděla jsem při čem si ťukat na čelo víc a vážně jsem se modlila, aby náš rozhovor už skončil. Abych vyzdvihla alespoň dvě věci:

1. Přejí si, aby s nima Au Pair trávila i svůj volný čas, tj. příprava večeře, víkendy, výlety... Protože táta malého hodně cestuje a tak chtějí, aby měl malej dvě dospělé osoby, které může opravdu milovat. Teď prý mají nanny a je to na nic, protože ráno přijde a po pracovní době odejde. Jako já nic neříkám, samozřejmě, je fajn vědět, že člověk může trávit čas i s host rodinou a je tam vítanej, ale potřebuje mít i přátele ve svém věku a podnikat něco s nima. Nehledě na to, jaké to pro malého asi tak bude, když za rok, případně za dva, Au Pairka odjede a jemu tam přijede někdo novej.
2. Večerka. Vím, že některé rodiny večerku nařizují. Myslím si o tom svoje - jsme dost dospělé na to, abychom odjely tak daleko z domova, staraly se o děti, ale myslí si, že si neumíme zorganizovat čas tak, abychom byly vyspané? Okay, neříkám, že každej, kdo odjede je zodpovědnej, ale měl by být. Ještě pochopím večerku v pracovní dny, přeci jenom, staráme se jim o to nejcennější co mají a tak mají prostě strach... Ale absolutně nechápu večerku ve volných dnech. Nerozčilovala bych se tak, kdyby to byla normální hodina, ale každý den mají večerku v 10 večer!!! Takovou jsem nikdy neměla ani doma, opravdu s tím nemíním začínat tam. Navíc, představte si, že jdete s přáteli třeba na večeři. Sejdete se v osm, ale vy se už v půl desáté zvedáte, že musíte být doma. Víc k tomu asi říkat nemusím. :)

Skype skončil a mně se ulevilo. Opět od té doby nebyla žádná odezva, brala jsem to tedy tak, že se rozhodly pro někoho jiného a mně se upřímně ulevilo, že je nemusím odmítat já sama. Dnes v noci mi ale přišel email, že se rozhodli pro jinou kandidátku a přejou mi hodně štěstí. No, aspoň to bylo vyřešené, i když já to považovala za vyřešené už dávno.

Od té doby si mě na profil přidaly 3 rodiny, z čehož se dvěma z nich jsem už mluvila. U jedné mě celkem mrzelo, že dali přednost někomu jinému, druhé mám stále na profilu.

Chicago, Illinois

Jakmile jsem viděla tuhle lokalitu, chtělo se mi radostí brečet, ani nevím proč. Rodina na mě zapůsobila už z emailu (který byl opravdu dlouhý!), následně i z eseje. Mají 2 děti, jsou to Židi, ale jak jsem pochopila, tak neortodoxní, nepotřebují aby Au Pair řídila. Vyměnili jsme si s HM pár emailů a domluvily si skype na čtvrtek. Napsala mi ještě, že bude sice v práci, ale myslí si, že mi stihne zavolat. V domluvenou dobu jsem tedy čekala připravená... A nic. Po půl hodině jsem to vzdala, odhlásila se a říkali si, že jí to třeba nevyšlo. Čekala jsem omluvnej email, který mi přišel tak za hodinu. Omlouvala se, že si musím myslet, že je šíleně neorganizovaná a jestli bych mohla být na skypu za půl hodiny. Řekla jsem si proč ne, aspoň to budu mít za sebou a nebudu muset čekat bůhví jak dlouho. Spojily jsme se a hned mi řekla, že bude muset za chvilku končit, protože jí šéf zadal udělat nějaký projekt. Odkývala jsem jí to a začaly jsme si povídat. Bylo to opravdu nenucené a hrozně upřímné, celou dobu se usmívala... No já měla radost, vážně! Mluvily jsme spolu asi 8 minut, uteklo to jako voda. Než jsme hovor ukončily, tak mi řekla, že se určitě domluvíme na víkend, abych viděla i jejího manžela a řekli jsme si toho všichni víc. Hned po skypu jsem jí napsala email, že děkuju za její čas a už se těším na další hovor. Vážně jsem z nich měla dobrý pocit! Kámen úrazu přišel v okamžik, kdy se neozvala, že by si chtěla domluvit další rozhovor. Čekala jsem celý víkend, ale včera večer mi přišel email, že dali přednost někomu jinému a přejí mi štěstí v hledání. No, co na to říct, prostě to tak mělo být. :) Celkem mě to ale zamrzelo.


Pennsylvania

S touhle rodinou byla nejrychlejší komunikace, kterou jsem kdy zažila. Vše jasné, nic netajili. 3 větší děti (8, 7, 4 a půl) + miminko, kterému je 5 týdnů. Au Pair má pokoj s koupelnou, vlastní auto, které může používat i ve volném čase, víkendy volné. Žádná večerka, protože předpokládají, že je Au Pair zodpovědná a sama ví, v kolik jít spát, když druhý den pracuje. Kdyby náhodou potřebovali o víkendu pomoct, protože hrají občas golf a už se to nevešlo do hodin, samozřejmě extra zaplacené. Bydlí asi půl hodiny od Philadelphie. Měli již několik Au Pair, z toho 2 Češky, kterou by preferovali. Skype jsme měli hned druhý den, viděla jsem celou rodinu, mluvila i s dětma. Nicméně... Nedostavil se žádnej pocit, opět. Líbilo se mi, že vše jasně řekli, kolem ničeho nic netajili, ale něco se mi na nich nezdálo. Těžko říct co... Na profilu je pořád mám, ale nijak slavně to nevidím. Ne že bych si nedokázala představit u nich strávit rok, kdyby si mě vybrali, ale není to prostě to pravé. :) I když... Kdo ví. Ráda bych s nima mluvila ještě jednou.


Chicago, Illinois

Opět tahle lokalita!!! :) Měla jsem opravdu radost, když jsem to četla. Překvapuje mě ale, že se mi ozvala již druhá rodina z Chicaga, ale zatím žádná z New Yorku nebo New Jersey, kde je prý nejvíce Au Pairek... To mi ale nevadí, mám totiž z Chicaga opravdu radost! Jedná se o Indickou rodinu, ale oba rodiče se už narodili v USA. Ani mě to nepřekvapilo, protože v USA je spousta různých národností. Mají 3 děti - 2 pětileté holčičky, miminko a pejska. HM a dětí nejí maso, žijí již blíže centru, jak první rodina z Chicaga. Esej moc dlouhou neměli, tak uvidíme co bude na skypu. Od narození starších holek měli vždy nanny, tu poslední dva a půl roku. Prý od nich odchází, protože se stěhuje pryč se Států. Hned ráno jsem jim odepsala, tak jsem zvědavá, na kdy se domluvíme.


To je tak nějak zatím vše. Až budu vědět víc, napíšu další článek. Doufám, že se k tomu dokopu opravdu co nejdřív po tom, co budu něco vědět a ne že se zas budu přemlouvat, abych to už napsala. Přitom se mi psát chce, jen jsem na to moc líná. Nicméně... Užívejte si přicházející jaro a přejte mi štěstí, abych už tu svou pravou rodinu našla! :)

Krásný týden! :)

Má stránka na facebooku :)